„Odešel jsem do nebe téměř před 9 lety“: Příběh jedné velké lásky

Zemřel jsem téměř před 9 lety. Ale nepíšu, abych vám řekl, jak je tady. Píšu, abych vám vyprávěl můj příběh.

Příběh mé velké lásky. A také chci říci, že láska nikdy neumírá! Láska neumírá. Nikdy…

Setkali jsme se 31. prosince. Chtěl jsem oslavit Nový rok se svou ženou u svých přátel. Můj život byl tehdy tak nesmyslný, že jsem se sám sebe často ptal: „Proč žiji?“ Práce? Ano, líbilo se mi, co jsem dělal. Rodina? Opravdu jsem chtěl mít děti, ale neměl jsem je. Teď chápu, že smysl mého života byl v očekávání tohoto setkání. Ale nechci ho popisovat…

Takže to bylo 31. prosince. A já jsem ji uviděl. Pokud by sama přišla, nestyděl bych se před svou manželkou a přistoupil bych se k ní v první minutě našeho setkání. Ale nebyla sama. Byla s mým nejlepším přítelem. Znali se jen pár týdnů, ale slyšel jsem o ní od něho spoustu zajímavých věcí. A teď jsem ji uviděl.

Přistoupil jsem k oknu. Z mého dechu se okno zamlžilo a napsal jsem: „Miluji tě“. Odešel jsem od okna a nápis zmizel před mýma očima. Pak byla hostina, přípitky.

O hodinu později jsem se vrátil do okna, nadechl jsem se na ně a uviděl nápis: „Jsem tvá“. Nohy se podlomily, dýchání se na několik sekund zastavilo …

Jen jednou přichází láska. A člověk to okamžitě chápe. Všechno, co bylo před tím dnem – nebylo životem. Pro tento jev je mnoho slov. Ale můj život začal na Silvestra a uviděl jsem v jejích očích, že tento den byl také prvním v jejím životě.

2. ledna jsme se přestěhovali do hotelu. Psali jsme si vzkazy na oknech. Psal jsem jí: „Jsi můj sen“. Ona opovídala: „Jen se neprobuď!“.

Psali jsme své nejhlubší přání na oknech v hotelu, v autě, doma u přátel. Byli jsme spolu jen dva měsíce. Pak jsem odešel. Teď k ní přicházím, jen když spí. Sedím si na posteli a vdechuji její vůni. Nemůžu plakat. Neumím. Ale cítím bolest. Ne fyzickou, ale duševní.

Celých osm let ona oslavovala Nový rok sama. Seděla vedle okna, pila šampaňské a plakala. Také vím, že mi i nadále píše vzkazy na oknech. Každý den. Ale nemohu je číst, protože z mého dechu se okno už nezamlží.

Minulý Nový rok byl neobvyklý. Nechci vám říkat všechna tajemství posmrtného života, ale zasloužil jsem si jedno přání.

Snil jsem pročíst její poslední vzkaz na okně. A když usnula, seděl jsem dlouho na posteli, hladil jsem její vlasy, líbal jsem její ruce … A pak jsem přistoupil k oknu. Věděl jsem, že to dokážu, věděl jsem, že uvidím její zprávu – a uviděl jsem. Nechala pro mě jen: „Pusti mě“.

Tento Nový rok bude poslední, který stráví sama. Obdržel jsem povolení k mému poslednímu přání výměnou za skutečnost, že jsem k ní nikdy už nepřijdu a už ji nikdy neuvidím.

Na Silvestra, když hodiny odbijí půlnoc a všichni se budou bavit a přát k Novému roku, ona si nalije sklenku šampaňského, přistoupí k oknu a uvidí vzkaz „Pouštím tě“ …